Proč to dítě nespí?

Viky a spánek aneb jak jsem si sáhla na samé dno

Spánek miminka, tolik ožehavé téma mezi maminkami.

V těhotenství jsem absolutně netušila, že si s tímto slovem na pět písmen sáhnu na to největší dno svých sil. S P Á N E K … a Viky. Jak jsme to měly? Jak to máme teď, když je nám pět měsíců? O tom všem vám dneska napíšu v článku.

Možná si to přečte jedna maminka, které to zachrání nervy. 😊 Počítám i s tím, že se najdou maminky, co jdou jinou cestou a budou kritizovat. I s tímto počítám, i přesto do toho jdu. Takzvaně s kůží na trh :D

Tak si uvař dobrou kávu, čaj nebo nalej sklenku vína a jdeme na to.

Nejkritičtější první tři měsíce

Že to s těma miminkama od narození do třech měsíců není úplně jednoduché jsem tak nějak tušila, ale že tolik náročné jsem teda vážně nečekala. A to jsem silné povahy, kterou jentak něco nerozhází, ale i na mě toho bylo až až. A jsem ráda, že ta nejkritičtější doba je za námi.

Když se Viky narodila, tak to bylo s brekem. Pak naštěstí usnula a bylo to fajn. Dospávala porod. Jak jsme však přijeli z porodnice dom, tak to začalo. Malá prořvala asi dvě noci. Bylo to šílené. Na nervy. Nevěděli jsme, co s ní. Následně jsem vydedukovala, že jsem zřejmě neměla to pravé mlíko v prsou a to, které tam bylo, „mlezivo“, ji zřejmě nestačilo.

Jinak z porodnice jsem šla dříve. Podepsala jsem revers, protože jsem dala na svoji intuici. Následně se mi potvrdilo proč to bylo dobré rozhodnutí. V porodnici by mě prostě se řvoucím dítětem jentak nenechali a šlo by se na příkrmy. To jsem nechtěla.

Další věc byla ta, že jsem tam byla půl dne s tím, že dospím poporodní únavu. Slíbila jsem to příteli, jinak kdyby bylo na mě, tak jdu domu hnedka.

Malá se narodila ve 2:20 a v 5:00 jsem se teprve dostala na pokoj.  S tím, že už kolem sedmé mi nosili snídani a následně přišla vizita, pak další, převléct mi povlečení.. Takže jsem se absolutně nevyspala. Proto také to rozhodnutí jít opravdu domu.

Nehledě na to, že na šestinedělí byla jedna „chytrá paní“, která prostě nemohla rozdýchat to, že tam nezůstanu. Prý tam pracuje třináct let a tomuhle prostě nerozumí. Musela jsem ji odpálkovat slovy, že to je moje osobní rozhodnutí (do kterého ji nic není, že? – to jsem ji však nahlas neřekla no). Pak dala naštěstí pokoj.

No, abychom se dostali k tomu spánku.

Malá se narodila v červenci, kdy byly největší vedra. Nechtělo se mi zůstávat doma celé šestinedělí. Už po 4 dnech jsem se cítila zcela fit, ale kvůli malé jsme ještě pár dnů zůstali doma. Pak se šlo ven. Myslím po 14ti dnech.

Venku jsem však nikdy nevěděla, kdy se probudí s brekem. Kojila jsem různě venku na schodech cizích domů, houpala, co to šlo, přesto malá řvala tak, že se nedalo nic jiného, než pelášit domů. S ní v jedné ruce, s kočárem druhé. No, bylo to psycho, co vám budu povídat. Prostě jsem nevěděla, co se děje. Ani plínu neměla počůranou, přesto řev jak na lesy.

Mám nedostatečné mléko? Ptala jsem se sama sebe. Absolutně jsem netušila. Doktorka prd poradila.

Zezačátku jsem to hodně řešila, že se za mnou druzí otáčeli s údivem. Já sama jsem neviděla žádnou maminku s kočárkem a tak řvoucím dítětem jako bylo to naše. Za celé to léto, co jsme chodili ven.

Pak jsem rezignovala, že teda chodit ven nebudu. Ale to jsem stejně moc dlouho nevydržela. Nejsem prostě „domácí typ“. A začala být spíše k těm udiveným pohledům druhých imunní.

Dostala se mi do rukou kniha pediatra Karpa. To jsem šla takhle náhodou knihkupectvím a ta knížka mi prostě padla do oka. Tak jsem ji koupila.

Dle jeho knihy jsem zjistila, že je třeba ji řádně zavinout, aby jí nelítaly ručičky, které ji díky reflexu vždy vzbudily. To jsem absolutně netušila. Většinou jsem totiž viděla miminka spící s rukama nahoru a vůbec jim to nevadilo. V klidu spaly.

U nás vše naopak!

Tohle byla katastrofa. Nespala by v kočáru ani dvacet minut takhle. Hnedka by byl řev, že si tou rukou div nepíchla do oka. Ještě dneska spíme v zavince, byť máme pět měsíců. Zkrátka takto se jí spí lépe a hlavně déle.

To jsem se však dozvěděla mnohem později. Malé mohly být už tak dva měsíce, když jsem došla k tomuto objevu, že jsou zkrátka i jiné druhy dětí, ke kterým se musí přistupovat úplně jinak 😊

Do té doby jsem ji měla v „klasické“ zavinovačce, kdy uspávání šlo stylem – tancovat s ní v náručí, skákat na míči a další fígle, aby usnula. Pak jsem vymyslela skvělý grif, kdy jsem si ji položila na stehna a houpala ze strany na stranu (je třeba, aby se hlavička klepala – jsou tam totiž spací zakončení, díky kterým pak dítě usne).

Díky doktore Karpe, zachránil jste mi život 😊 a nervy! Díky vaší knize jsem se dozvěděla, že jsou děti a děti. My měli prostě dítě, které je třeba uspat, protože to samo neumí. Velká škola!

Následně jsem na netu objevila skvělou zavinovačku, která je přímo na tělíčko dítěte. Prodávají na sleepee.cz a s tou naprostá spokojenost dodnes. Ikdyž dneska už má ručičky v pohodě, že s nima volně usne. Ale do kočárku ji ještě používám, protože dítě tak spí déle a nerušeně.

Měla jsem dokonce elektrické houpátko od kamarádky, tam však vydržela max. pět minut. Později jsem vychytala, že když ji uhoupu na nohou a pak ji dám do houpátka, tam tam celkem pospala. Tohle houpátko se však nedoporučuje, aby tam dítě spalo nějak dlouho (ne, že by Viky spala dlouho). Takže jsem od něj časem upustila.

A hledala jiné varianty..

Děsila jsem se každé chvíle, kdy se jí zase bude chtít spát a já budu muset houpat jak šílená. Po pátrání jsem zjistila, že jsou zkrátka dva druhy dětí. Ty, které umí usnout samy. Prostě zavřou oči a spí. Kdekoliv. A ty, kterým ke spánku musíte pomoct. Což jsme měli my. A to je vážně o nervy. Aspoň pro mě.

Budu ráda, když mi napíšete vaší zkušenost a jak jste to měli vy.

Do třech měsíců mi spala celkem krásně (až na občasné krizovky) v postýlce. Klidně i od půl sedmé do rána. Třeba jen s jedním kojením za noc. Jen předtím jsem ji musela uspat. Což se mi nějakou dobu dost dobře vedlo u prsa. Malá si na to však zvykla a začal uspávací maraton. Takže žádný čas na sebe. Ani večer.

Chápu, že do roka věku dítěte je třeba počítat s tím, že je na vás zcela odkázané a není možné myslet moc na sebe. Ale…

Do třech měsíců je to OK. Tak jsem to brala, že dítě je nevyzrálé usnout samo. Když jsme se blížili k pěti měsícům, tak jsem si řekla DOST (to je před pár dny). Je to třeba řešit jinak a začala jsem pátrat jak z toho začarovaného kruhu ven.

I zkušený pediatr Karp píše ve své knize „Nejšťastnější miminko v okolí“, že po ukončeném třetím měsíci se má pomalu přestat s houpáním, dudlíkem a dalšími pomůckami, které byly během třech měsíců života miminka nezbytné. Dítě je již zralé usnout samo.

Do té doby mi přišlo zcela nereálné nechat malou usnout samotnou v postýlce. Vždycky jsem ji uspala u prsa a pak přenesla spící do postýlky. Krize bohužel přišla ve chvíli, kdy se vzbudila. Ano, je to normální. Miminka se sama během nocí budí. Ale ty, co neusmí usnout samy, tak vyžadují vás. Proto volají po prsou nebo dalším houpání.

Jinak nutno dodat, že v průběhu jsem pořídila super houpátko od značky Babybjorn, kde fajnově usnula. Je schválené pediatry, takže tam přes den může dítě i usnout a nic se neděje. Je to fajn na zádíčka. Ale houpat do třiceti jsem ji vážně nechtěla… Strašná představa :D

Teď houpu jen přes den, ale i od toho chci upustit. A nechat ji usnout samotnou..

Uspávací maraton během čtvrtého měsíce trval vždycky od půl sedmé do desíti a to stylem, že jsem si vždycky chtěla pustit film a co dvacet minut k ní běhala s prsem. Uspala a pak zas nanovo, než tvrdě zabrala.

Přes noc se mi v postýlce vzbudila klidně 20x. Vždycky, když se vzbudila, chtěla prso. Říkám, že to už není normální, že hlad mít nemůže – to je nereálné a prostě chce uspat. Takže já nevyspalá, proto jsem došla k závěru, že si ji nechám vedle sebe v posteli, že to ji nebudu muset furt přenášet z postýlky do postele a naopak. Kolikrát jsem i u toho kojení usnula a malá tak zůstala v posteli. Byla jsem už tak nevyspalá, že jsem ji tam nakonec nechala, a tak jsem se mohla dospat.

Dny ubíhaly a mě bolely z postele děsně záda. Z toho, jak jsem se vždycky probudila na středu postele (manželská) mezi matracemi, aby malá nespadla, tak jsem byla co nejvíc ve středu. Bála jsem se pohnout během noci, ať ji nevzbudím. Kojící maraton celkem ustal, už to bylo kojení třeba 3-4x za noc. S tím spojené i přebalování, klidně 3x za noc.

Avšak jsem usoudila, že nechat ji spát vedle sebe v posteli není do budoucna řešení. Chci, aby spala ve své postýlce a hlavně uměla usnout sama bez mé pomoci.

To bylo mé zbožné přání. Přemýšlela jsem, hledala informace.

V mnoha diskuzích jsem četla, jak maminkám dítě krásně spinká v kuse (max se probudí jednou na jídlo) až do rána. Sladká hudba budoucnosti. Já jen tiše sníla a divila se, jak to dělají?!

Už jsem byla tak vyšťavená, na malou zlá, nevyspalá. Nervy v kýblu. Bolela mě ruka z toho věčného nekonečného houpání a malá oči jak bumerangy. Ne a ne usnout. Kolikrát už ani u toho kojení ne. Jo, možná jsem udělala chybu, že jsem do těch třech měsíců nenastavila správně režim. Ale, to se tomu dítěti vážně nechce spát?

Kolikrát jsem o sobě tvrdila, jak jsem špatná máma, že se mi toto děje a co dělám špatně?

Nejhorší, když ji tatínek pak rozdováděl před spaním, byť jsem mu říkala, že potřebuju, ať už po šestí má klidový režim. To dítě nešlo zaboha uspat! Byla jsem beznadějná, bezmocná. Bez vidiny zdárného konce.

Pak jsem telefonovala s jednou paní, co nám uklízí ve firmě a povídaly jsme o dětech. Taky prý spala s malým miminkem v posteli a zůstalo jim to do jeho předškolních let. NO, úplně jsem se vyděsila. Takhle to nechci. Musím s tím něco dělat. Říkala jsem si.

Moje přesvědčení je, že dítě může být milované, ikdyž spí ve své postýlce. Byť jsou některé matky postýlek úplným odpůrcem, což chápu. Je to jejich cesta, ale nemusely by soudit cesty druhých žen. Já taky neodsuzuju, že s nima spí dítě v posteli do puberty. Pokud jim to vyhovuje, tak ať si každý dělá, co uzná za vhodné a co mu samotnému vyhovuje.

Mně by to nevyhovovalo už jen z důvodu partnerského života. Dítě v posteli je docela překážka. A můžete ho milovat sebevíc.

Viky miluju, ale přeju si, ať je nezávislým člověkem a ne závislým na něčí přítomnosti. Momentálně té mojí v noci. Lásku ji vyjadřuju během dne.

Nakonec jsem celá beznadějná zkontaktovala svou kolegyni, která má dva kluky a vím o tom, že taky měla ten typ. Dítě samo neusne, musím uspat.

Poradila mi, ať nechám malou v postýlce a chodím k ní co deset minut, než usne. Pro její ujištění, že tady jsem. Že ji miluju, ale potřebuji taky čas pro sebe a ona už se musí naučit spinkat sama. A ať ji už při koupání popisuji to, že bude spinkat v postýlce.

První usínání bylo s velkým řevem, trhalo mi to srdce. Ano. Ale musela jsem se udržet, abych necouvla. Byla silná. Malá do hodiny usnula. V noci se vzbudila asi co dvě hodiny, kdy jsem ji nakojila a pak bdělou do postýlky a už žádný řev. Usnula v pohodě. Večerního řvaní jsem se bála asi nejvíc.

Další den usnula už bez řevu. Asi za dvacet minut, co jsem ji dala do postýlky. Dala jsem ji tam svou noční košili, aby mě cítila a plínku, kterou může mačkat v ručičce a hračku na uspání. Pak se asi jen dvakrát ještě vzbudila a nakonec usnula. Asi v 20:30. Ve 23:00 kojení a pak mi spala v kuse až do 5:00. To naprosto neznám! Od třetího měsíce jsem totiž kojila co dvě hodiny.  V pět kojení a pak spinkala ještě do 8.

A nejdůležitější věc, kde jsem chybovala. Třetí spánek už mimčo nechat spát jen max. půl hodiny, aby spinkalo večer. V tom jsem dělala chybu, protože malá spala klidně hodinu. A pak byla tím pádem přespalá.

Chybama se člověk učí…

WOW. Jsem na sebe tak pyšná! Konečně mi stouplo sebevědomí, že se něco povedlo. Samozřejmě počítám s tím, že může přijít krize, ale důležitá je důslednost, vytrvat a ona si více a více zvykne.

Vím, že to prospělo jak mně, tak jí. Je vyspalá. Má více energie, radostnější. Předtím byla taková nespokojená, nevrlá během dne. Asi se vedle mě taky pořádně nevyspala. Člověk, když zabere, tak neví. Dítě může budit chrápáním, mlaskáním. Čímkoliv.

Postýlku mám u postele, kde mám nohy. Takže jsme ve stejné místnosti.

Mě toto pomohlo. Mám více energie. KONEČNĚ JSEM SE VYSPALA. Čas na sebe večer, kdy mohu dobít baterky, a tak se věnovat dceři s láskou, což předtím absolutně nebylo. Vyřízená, bez nálady, energie.

Takže každý máme tu cestu prostě jinou. Důležité je udělat vše pro to, aby byla maminka v pohodě. Protože pak i dítě je spokojené. Byť to bude obnášet první dny (než si zvykne) více toho pláče. Ale nemusí.

To tak prostě je. Byť jsem byla velký odpůrce toho „nechat vyřvat“. Když jste na konci svých sil, tak ono to asi jinak nejde. Prostě se obrnit a pro jednou zatnout zuby a ono to půjde.

Budu ráda, když stejný postup pomůže i jiné mamince. Mateřství není o tom, abychom byly 100% otroky svých dětí a tím nespokojené. Protože děti z nás vycítí, jak na tom jsme. Tak buďme co nejvíc spokojení, pak budou i ony. 😊

A to přece chceme ze všeho nejvíc, nebo ne?

Romi

Romana Sedláčková
Jmenuji se Romča a jsem spokojenou ženou. Během několika let jsem přešla od role oběti k tvoření vlastního sebe-vědomého života. Ukazuji druhým cesty ze svého života, jak i oni mohou v období "temna" znovuobjevit naději a víru ke štěští. Kdo je Romča? Svůj životní příběh sdílím tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů