Můj porodní příběh

Malá princeznička mi spinká. Je večer. Večer spí hezky. Dvakrát se vzbudí na kojení. Možná to zní idylicky, teď to je lepší. Zezačátku to takové nebylo.. Ostatně o tom tento článek nebude. Možná ten další? Uvidíme 😊

Takže jsem se rozhodla, že konečně sepíšu své dojmy a uvědomění z porodu. Už jsem dlouho nepsala. Možná je čas zas začít :D

Četla jsem spousty článků o porodech v době těhotenství i před ním. Asi jsem z něj měla velký strach, protože jsem o nich studovala asi tři roky předtím než jsem vůbec otěhotněla :D Zní to trochu jako psycho, co? Nooo, každý máme svou cestu a nic se nám neděje náhodou.

Napadá mě jediné PROČ.

Když mi bylo asi šestnáct, tak jsem byla přítomna u rozhovoru mé mamky s její kamarádkou, která jí popisovala, jak byl ten porod strašný.. No, nějak se to ve mně usadilo a já si tenkrát řekla, že NIKDY nechci mít děti. Nechci prožívat to „strašný“ přeci. A ještě dobrovolně!

A tak jsem tento vzorec musela nějak smazat, abych ho taky neměla strašný. Však to znáte. Na co myslíte, to přitahujete. Do toho jsem dobrovolně fakt jít nechtěla.

PŘÍBĚHY UZDRAVUJÍ

No, a jak šel čas dál, tak jsem začala sbírat informace.. To bylo v době, kdy jsem si uvědomila, že bych vlastně nějaké to dítko, které tu po mně zůstane, vlastně chtěla.

Dostávaly se ke mně různé články, příběhy žen, které porodily. Nejvíc jsem rezonovala s porodem doma a do vody. Mít to podle sebe. V kruhu lidí, které si sama vyberu. V atmosféře, která mně bude příjemná. To mě na tom lákalo asi nejvíc.

To byl můj sen. Malovala jsem si to pěkně. Jooo, porodím doma. Zarytě jsem si říkala, že to tak bude. To bylo ještě před otěhotněním. To je to očekávání. Neočekávej, nikdy nevíš, co doopravdy ti život připraví, čím si máš projít. Můžeš si jen přát.

V těhotenství se to začalo měnit. To už jsem byla taková víc odevzdanější životu a prostě si říkala, že to bude přesně tak, jak to být má. A že nemám očekávat to, co se nemusí splnit. Ono to ostatně ani nejde. Porod je toho velkým ukázkovým příkladem.

Jak to vlastně dopadlo? Víc se dozvíš, když budeš číst dál.

Hodně mě v této oblasti posunuly články žen, které doma opravdu porodily, a to ve skupině na Facebooku „Porod v domácím prostředí“. Velká inspirace. Hodně jsem to hltala. Možná proto, že mě ty články opravdu hodně pomohly a otevřely oči v tom, že porod může být opravdu krásný zážitek, tak jsem se rozhodla se revanžovat a napsat na oplátku ten svůj příběh.

A tak píšu.. Doufám, že Viktorku svým ťukáním na klávesnici nevzbudím. Mám hodně citlivé dítě. Když já nemám jindy prostor to napsat. To asi znáte, maminky, že? 😊

STRACH Z BOLESTI

To bylo téma s velkým T u mě. Nejspíš proto, že jsem někde slyšela, že porod prostě bolí. A možná právě proto jsem nikdy rodit nechtěla. Kdo by chtěl jít dobrovolně prožívat bolest, že?

Jenže když otěhotníš, tak prostě porodit musíš. A já to chtěla, respektive, přála si bezbolestný.

Měla jsem prostě velký strach z toho, že mě ta bolest bude tak paralyzovat, že to prostě nedám. Nebo že se něco stane strašnýho. Nevím. Je to jako když skočíš do vody a nevíš, zda tam bude něco ostrého, co tě poraní. To je asi takový přirovnání k tomu, jak jsem to cítila. Strach z neznámého..

Ale na druhou stranu, skutečnost, že u toho mohu zemřít, tu jsem zcela přijala. Porodit zdravé dítě a sama být po porodu zdravá je velký dar celého procesu. Někdy vše bereme jako samozřejmost.

A tak jsem začla hltat příběhy na Youtube o porodech bez bolesti. Líbila se mi knížka „Aby porod nebolel“ – doporučuju, jestli máš podobný strach. Příběh autorky mi ukázal, co vše je možné, protože ona rodila sama v koupelně a bezbolestně. Wow, klobouk dolů, smekám.

Nevím, zda to bylo knihami, co jsem četla, rozhovory o porodech, co nebolely. Ale mě vážně nebolel. Přirovnala bych to spíše k tlaku, který jsem hodně prodýchávala v konkrétní kontrakci. Před porodem jsem také absolvovala kurz „Hypnoporod“, což mohlo velmi přispět k bezbolestnému porodu. Tam je velká část věnována právě správnému dýchání u porodu.

V jednu chvíli, když jsem takhle jednu svoji „vlnu“, jak se to v Hypnoporodu nazývá, prodýchávala, tak přišla porodní asistentka a ptala se, jak cítím ty bolesti a já se musela uvnitř smát, že nevím o jakých bolestech je řeč. Mě to vážně nebolelo.

Jen jsem odvětila, že bolest necítím, že to vnímám jako vlny a ona, ať si představím, jak na nich surfuju, a tak jsem si většinu porodu představovala, jak surfujeme celá rodina. Já, tatínek a miminko. A byla to jízda. Nejvíc mi pomohlo, že jsem se na každou vlnu těšila a vítala jí, než abych ji protrpěla. To je asi ten rozdíl.

Přítel se na mě udiveně díval a říkal „ty si to ještě užíváš“, jak na tebe koukám 😊 Jooo, užívala.

PŘÍLIŠ VELKÉ OČEKÁVÁNÍ

Jak jsem psala, před porodem jsem si zarytě říkala, že určitě porodím doma a že všechny ženy, co rodí v porodnici jsou prostě ovce, co nedůvěřují přírodě. Že přeci dítě ví, JAK se má narodit a není se čeho obávat a chodit kvůli tomu, co je přirozené, do nemocnice???!!!

Joo, to jsem si fakt myslela. A že já to budu mít prostě jinak a porodím v pohodlí domova.

Možná tato myšlenka vznikla i z toho titulu, že nemám ráda nemocnice. A nechtěla jsem, aby mi někdo kecal do toho, jak mám rodit. Vím, že v takových situacích se rozladím a ovlivňuje to moje rozpoložení. Když je na mě někdo nepříjemný, tak mě to hodně ovlivňuje. A opačně taky. Když je na mě někdo milý, tak mi udělá opravdu hezký den :)

Takže jsem se případné neochotě personálu chtěla preventivně vyvarovat. Proto domácí porod byl pro mě jasnou volbou.

Přála jsem si kolem sebe mít lidi, kteří budou podporující a budou respektovat, jak to chci.

PORODNÍ ASISTENTKA

Žila jsem v domnění, že v porodnici je to nemožné. A tak jsem si začala hledat Porodní asistentku s představou, že budu rodit doma do bazénku.

Bazének jsem si vypůjčila. Porodní asistentku jsem nemohla sehnat, protože jsem měla termín na 13.7. , a to většina z nich byla na dovolené nebo prostě nechodila k DP.

Termín se blížil a já se intuitivně rozhodla, že oslovím některou z žen, co porodila své první dítě doma a zeptám se jí na její zkušenost. Šla jsem cestou, udělej další krok a ono se dál ukáže. A taky ukázalo!

Když jsem jednou úžasnou duši navštívila, tak mimo sdílení jejího porodního příběhu, mi dala kontakt na Porodní asistentku, která jí pomohla přivést na svět její mimčo. Oslovila jsem ji a světe div se, ona v červenci mohla, že na dovolenou jede až v srpnu.

Huráááá. Moje srdce zaplesalo radostí.

A tak jsme byly domluvené, že mi bude společně s dulou, se kterou chodí k porodům, pomáhat v procesu. A já byla v klidu, že budu mít u sebe odbornou asistenci, kdyby cokoliv. Sama rodit bych si nelajzla. Na takové úrovni vědomí nejsem a nevím, zda někdy budu 😊

Ale absolutně neodsuzuji ženy, co porodily doma samy jen s manželem. Každý má svou cestu.

Všude jsem četla, že si mám najít takovou asistenci k porodu, abychom spolu měli vztah a cítila jsem se v tom fajn. PA nebyla v mých očích na takové „vlně“, jak bych si to 100% představovala. Nějak to tam úplně do sebe nezapadlo jako dílek do puzzle podle mé chuti, ale na poslední chvíli už bych stejně nikoho nesehnala a hlavně jsem nechtěla. Už mě to zdlouhavé nahánění někoho, kdo by mi šel asistovat, nebavilo.

U PA jsem byla jen na pár schůzkách, což mi přišlo děsně málo na to, že by mě měla pomáhat rodit. To jsem si asi představovala jinak, ale důvěřovala jsem procesu. Asi je to tak standartní, uklidňovala jsem se.

V době těhotenství a s blížícím se termínem porodu už jsem byla na té vlně, že mám dvě možnosti. Buď porodím doma nebo v porodnici, nic mezi není.. A že to nechám na tom okamžiku, jak to budu cítit.

PA mi řekla, že kdyby se jí cokoliv nezdálo, že bychom stejně jeli do porodnice. Respektovala jsem to. Přijala jsem i tuto variantu. Dokonce jsem se byla podívat do porodnice tady v Ivančicích. Sestra, která nás provázela porodními sály mi byla příjemná. Měla jsem z toho dobrý pocit.

PORODNÍ PŘÍPRAVY

Blížil se den D.

Když mi začaly poslíčky. To je takový pocit blížící se menstruace, tak jsem byla ve spojení s mojí PA. Celý proces začal v neděli kolem třetí ráno. Bylo to docela silné, a tak jsem si říkala, že to bude rychlé, že musím být připravena. A tak jsem vše doma připravila. Zapálila svíčky. Připravila vše potřebné (ručníky, podložky…) a rozdýchávala silnější „vlny“. Připravila vše potřebné (ručníky, podložky…).

Toto trvalo pondělí, úterý. Přišlo mi to hrozně dlouhé. Spát mě to už nenechalo. Usnula jsem jedině ve vaně. V teplé vodě. Následně jsme zjistili, že jsem zavařila kotel :D No, nechci vidět účet za vodu. (smích)

Bylo mi divné, že to trvá tak dlouho. Přítel kolem mě skákal. Staral se o mě, nosil pití, jídlo. Obstarával psy. Klobouk dolů.

Byla jsem z toho mírně nervózní. Zavolala jsem tedy své PA a ona, že to jsou poslíčky (dle mého popisu). To mi bylo divný, protože to bylo vážně silné, a tak jsem jí požádala, zda by se na mě přijela podívat. Jak přijela, tak zjistila, že jsem otevřená na 2CM. Když mě kontrolovala uvnitř, tak to bylo hodně nepříjemné. Začala jsem mít divný pocit, že to není ono. Něco mi nehrálo. Později jsem zjistila co.

Věděla jsem, že u prvorodiček může porod trvat déle, ale netušila jsem, že to budou tři dny. Nebo já to tak brala, že už to byl porod, když jsem se otevírala. PA žila v tom, že jsou to poslíčky. Zase se mi potvrdilo – dej na svůj pocit, ne druhého.

PA mi řekla, že kdybych přijela do porodnice otevřená na dva prsty, že by mě stejně poslali domů, a tak jsme pokračovali v domácím porodu. Já ve vaně zklamaná, že to tak dlouho trvá a já otevřená na tak málo. Přítel zničený :D

Stále jsme byli v komunikaci s naší PA a dulou. Ony pořád, jestli mám pocit na tlačení. To už je porod. A já stále ten pocit neměla.. Už to celé trvalo víc jak 48 hodin, když jsme se s přítelem rozhodli zajet do porodnice v Ivančicích, ať se na mě podívají, protože PA byla na nějakých schůzkách a přijela by později. Cítila jsem, že se mi nechce čekat. A tak jsme jeli.

Porodnici mám od domu dvě minuty autem, i proto jsme se rozhodli pro DP. V případě, že by něco nebylo v pohodě, tak je porodnice v podstatě za humny. Kdyby se chtěla ozývat maminky, že jsem teda hrozně nezodpovědná :D

PORODNICE

Na porodním příjmu byly moc sympatické ženy. Paní doktorka a porodní asistentka

Když mě vyšetřili (vůbec to nebylo nepříjemné, na rozdíl od mé PA), tak zjistili, že jsem otevřená už na 5CM a že si mě tam nechají.

V první chvíli jsem zaváhala, trochu se vyděsila, že se mé sny a přání o DP rozplynuly. Vzápětí jsem se uklidnila, že je tady v podstatě konečně někdo pro mě a já vím na čem jsem. Než si volat s mou PA být v tom v podstatě sama a mít obavy, že porodíme sami s přítelem.

To jsem tedy vážně nechtěla.

Později jsem si totiž uvědomila, že to mohlo v podstatě brzdit narození Viktorky. A proto to celé tak dlouho trvalo. Moje obava, že porodíme sami, proto jsem to nechtěla pustit. To mi došlo ale až hodně zpětně.

POROD

Takže mě poslali s přítelem na porodní sál. Vše se začalo konečně někam posouvat. Měla jsem radost, bylo mi tam příjemně. Mohla jsem si pustit muziku, mít zaplá k večeru pouze tlumená světla, svoji košilku a využívat sprchování podle libosti. Bylo to jak doma. Cítila jsem se úžasně, až mě to překvapilo.

Ještě předtím jsem uvažovala, zda u porodu chci mít i tu svou PA. Nakonec jsem se rozhodla dle intuice, že ne. A tak u mého porodu byl jen přítel a nemocniční PA a doktorka (jen při zákrocích) a na úplné finále přišel snad i primář (to si nejsem jistá – jen vím, že to byl chlap :))

Všechen porodní personál byl vynikající. Nemohu si na nic stěžovat. Měla jsem vyplněný porodní přání a pak péče o miminko a vše mi bylo splněno.

Jediné, co mě mrzelo a nebylo možné, že Viktorku hned po narození šli omýt, změřit, zvážit. Chtěla jsem ji mít u sebe minimálně ty dvě hodiny, co píšou na webu. Místo toho jsem měla bonding přerušovaný. S tím, že šli nejprve udělat potřebné procedury a pak mi ji teprve přinesli a nechali nás tam necelé dvě hodiny. To jediné bylo proti mému přání a představě, ale bylo to v postupech porodnice, tak jsem to respektovala.

Měla jsem problém s odloučením placenty. No, „problém“. Zdálo se jim, že to nejde. Ale bylo to příliš brzy a já nevěděla, že mám při další kontrakci ji prostě vytlačit ven. To mi došlo až později, když mě začali děsit, že by to museli vyoperovat. Pak se to všechno nějak sešlo, já zatlačila a placenta venku.

Pak následovalo šití, protože jsem nechtěla nástřih a lehce se poranila, páč Viky měla čtyři kila. Tak to bylo asi nevyhnutelný :)

Paradox je, že na celém porodu mi nejvíc nepříjemné přišlo to šití a když ze mě „rvaly“ tu placentu, která nešla ven sama. Respektive já nevěděla, jak ji vytlačit.

Nic není na 100% ideální, tak to prostě je.  Přijala jsem to. Nic není v životě dokonalé. Hlavně, že jsme obě zdravé.

Takže ikdyž jsem v první chvíli mohla být zklamaná, že mi nevyšel domácí porod a že mi Viky odnesli a bonding se taky moc nevydařil, tak se mi ale vlastně splnilo to největší přání, co jsem měla.

Moje přání jsou respektovány a mám kolem sebe podporující lidi, co nedělají nic bez mého souhlasu.

A že to nakonec nebylo doma? To mi vůbec nevadí. Hlavně, že jsem se cítila dobře a mám ze zrození dcery krásný zážitek a ona doufám také.

Jediná věc, kterou jsem v porodním plánu měla a změnila jsem na základě momentální situace bylo, že jsem si nechala píchnout oxytocin pro urychlení porodu. Byla jsem po těch třech dnech už tak vyčerpaná, že vidina porodu dalších hodin, se mi ježily vlasy.

Tímto znovu celému porodnímu týmu v ivančické nemocnici děkuji. A všem, kteří bydlí v okolí a zvažují tuto porodnici, mohu vřele doporučit.

GYNEKOLOGIE

Velké poděkování za skvělou péči bych ráda tímto článkem projevila gynekologickému oddělení CENAP doktorky Lázničkové, která mě nikdy do ničeho netlačila. Vždy mi řekla pro a proti a nechala na mé svobodné vůli rozhodnout se, zda to či ono chci podstoupit.

A tak by to dle mého mělo ve zdravotnictví vypadat.

Odmítla jsem prvotní vyšetření na Dawnův syndrom. Řekla jsem si, že dítě přijímám takové, jaké se narodí. Nehledě na to, že se staly případy, kdy mamince řekli, že by její dítě mohlo mít DS, ale nakonec tomu tak nebylo.. Nechtěla jsem zkrátka ohrozit plod, tak jsem odmítla. Dále testy na cukrovku. Prý by se cukr zjistil z moči.

Našli mi streptokoka pozitivního. Antibiotika pro malou jsem také odmítla. Tam je tak malé procento rizika. Dala jsem na svou intuici a zdá se, že se vyplatilo 😊

Je úžasné mít skvělého gynekologa, který vás netlačí někam jen proto, že se to má nebo z toho má zisk. Proto děkuji kamarádce Adélce, že v době mého otěhotnění a rozhodnutí přejít k novému gynekologovi, jsem dostala doporučení právě na CENAP, kde vám nepředepíší antikoncepci, ikdybyste jí žádaly. Tam už totiž ví, co je to za svinstvo. Nebojte se, taky jsem brala hormonálku.

NO, a to je k mému porodnímu příběhu všechno. Pokud byste něco chtěli vědět, tak mi napište. Možná bych mohla popsat detailněji, ale to by bylo na dlouho. Myslím, že takto ve stručnosti to stačí.

Vím, že váš i můj čas je drahocenný.

Viktorka se narodila 11.7.2019 ve 2:20 (čas, kdy v době těhotenství mě vždy vzbudil pocit hladu :D)

Přeji každé mamince, aby prožila harmonický porod dle svých představ. Je to možné. Přej si, vnímej svou intuici a rozhoduj se dle ní. 😊 Romi

 

 

 

 

 

 

 

 

Romča Sedláčková
Jmenuji se Romča a jsem spokojenou ženou. Během několika let jsem přešla od role oběti k tvoření vlastního sebe-vědomého života. Ukazuji druhým cesty ze svého života, jak i oni mohou v období "temna" znovuobjevit naději a víru ke štěští. Kdo je Romča? Svůj životní příběh sdílím tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů