Částečný digitální detox? Aneb 5 uvědomění v čem jsou sítě zrádné..

Dnes je tomu měsíc, co jsem se rozhodla jít do částečného digitálního detoxu. Nějak mi po těch letech, co jsem často on-line, přišlo „odpoj se“. Možná mě k tomu inspirovalo i narození dcery a víc se věnovat právě rodině než digitálnímu světu.

Prakticky, co internet začal, jsem začala být aktivní. Začalo to xchatem, kde jsem se seznámila s dost lidmi, protože když jsem šla na střední do úplně jiného města než jsem bydlela, tak mi to přišlo jako nejsnadnější způsob 😊 Později to byl Facebook a pak Instagram.

Na FB a Instagramu jsem aktuálně hodně aktivní. Možná až tak moc, že mi začal unikat reálný svět. Byť jsem si to nechtěla přiznat..

Později jsem to začala omezovat. Třeba tak, když jsem si pořídila svůj první Iphone, tak si vypla veškeré notifikace v telefonu, které mi hlásily každou novinku, co se na FB děje. Kdo mi co okomentoval a olajkoval. Tolik se mi ulevilo 😊 Ne, že bych nebyla za ty lajky a komenty ráda, ale prostě mě to pořád vtahovalo do toho virtuálního světa, kde jsem zase utrácela svůj další čas.

To jsem nevěděla, že to bude mít svoje další pokračování.

Co znamená částečný detox v mém pojetí?

To, že zcela vypnu aktivitu na sociálních sítích (hlavně Facebook a Instagram).

Hodně jsem postovala, čekovala zeď, sdílela zajímavé, co by mohlo obohatit i druhé lidi. Na tom není zřejmě nic špatného, ale nesmí se to přehánět. Tady platí taky „čeho je moc, toho je příliš“.

V poslední době jsem začala holdovat aktuálně velmi oblíbeným „stories“.

Avšak došla jsem do bodu, kdy jsem si řekla „a dost“. Přestanu toto všechno dělat a uvidíme, co se stane. Stalo se toho hodně a o to se s vámi chci podělit 😊

Jinak to „částečné odpojení“ znamená, že pro své přátele jsem zůstala na messengeru. V tomto jsem se nechtěla omezit, protože z větší části komunikuji se svou komunitou tímto prostředkem. Tak abych nebyla úplně odřízlá (mamina na mateřské). Ale třeba dojdu do bodu, kdy si dám úplný detox, kdoví, co život přichystá.

To hlavní, co jsem si uvědomila, když jsem vypla svou aktivitu na sociálních sítích.

1) Není všechno zlato, co se třpytí

Došla mi jedna důležitá věc. A to, že velká většina lidí, co sdílí na sociálních sítích, tak se dělí o to krásné. Parádní fotky z dovolené, úsměv od ucha k uchu, fotky v obležení spousty přátel.. Ale to, že měl člověk dnes den blbec, to už posdílí málokdo. Vím, že jsem do téhle skupiny taky patřila. Poslední dobou jsem však začala sdílet i druhou stranu mince. A to své obavy, neúspěchy, pocity beznaděje. Prostě realitu života. Proč?

Ono se to jeví jako v pohodě, ale podívejte se na člověka, který žije „průměrným životem“ a všude na sítích na něj číhají strašáci typu „druzí se mají tak dobře – jezdí na super dovolené, pořád se smějí a mají spoustu přátel“ a já to tak nemám. Takoví lidé pak z toho mohou trpět depresemi.

Neříkám, že sdílet to hezké je špatné a sledovat „happy“ životy cizích taky. Může nás to hodně inspirovat, ale s odstupem a svým bytím více v tom offline světě mi došlo, jak ty sítě jsou vlastně zrádné. A vše může vypadat v tom „onlajnu“ vlastně tak nějak polo-pravdivě.

2)Všeho s mírou…

Člověk se více soustředí na to, jak by to jídlo skvěle vyfotil než pak na jídlo samotné, když to přeci musí hned „postnout“, aby jeho přátelé viděli, jak se vlastně má skvěle, že si může dovolit tuhle pětihvězdičkovou restauraci.

Umí na svém úsměvu vykouzlit veliký „american smile“, který v běžném životě sotva použije. Ale musim to postnout, aby přeci druzí věděli, jak se mám dobře.

Nepíšu to jentak. Já to totiž dělala. Ukazovala na to skvělé, a co je „za tím“ už jsem nesdílela. Kolik dřiny, změny myšlení to stálo, abych si mohla dovolit to či ono.

Člověk sdílí svoje úspěchy, místo přešlapů. Proč? Neříkám, že je to špatně. Jen tu chybí ta druhá strana mince. Život není o dokonalosti, jak to na Instagramu mnohdy může vypadat. A pokud někdo tvrdí, že ho dokonalej má, tak kecá. Život je hodně o růstu a držkopádech a ty prostě bolí a k životu patří. Mají je i ti nejúspěšnější na světě.

Kdyby člověk totiž nepadal, tak neroste a stagnuje.

A proč to tady píšu, protože jsem si uvědomila, jak velkou masku „dokonalýho života“ jsem si vlastně nasazovala na těch sociálních sítích a tu druhou stranu mince neukazovala. Kdy jsem třeba sama jako pecka seděla v pátek večer doma a ostatní se bavili. Nebo když jsem připálila jídlo :D

Tím nepovedeným se člověk málokdy pochlubí. A pak druhým může připadat, jak má spousty přátel a přitom tomu tak nemusí ve skutečnosti být.

Uvědomění pro mě: Pokud se na sociální sítě vrátím, tak budu víc sdílet i ty stinné stránky života, protože o tom život přeci je. S růstem se pojí i nezdary.

3)Žrout času

Vypla jsem sítě a najednou tolik času, že jsem nevěděla nejprve co s ním :D

Postupně si začala více vychutnávat běžné chvilky života. Jako třeba pozorovat obličej své dcery, místo toho, abych sjížděla facebookovou zeď. Plně se začala soustředit na kojení, místo postování „storíček“.

Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi ty sítě braly čas. A ono ani nešlo tolik o čas strávený tam, ale taky o to, když jste někde venku a už přemýšlíte, co vyfotit a co natočit, abyste to postli a pochlubili se. Neříkám, že je na tom něco špatného. Mě to třeba moc baví. Ale teď vidím, jak se člověk nemůže plně oddat tomu přítomnému okamžiku venku – reálném životě, protože má pořád na paměti, co by posdílel. A to člověka tolik okrádá o pozornost, kterou by mohl věnovat sám sobě a ne druhým v té virtualitě.

Dříve jsem hodně postovala v reálném čase. Příklad: sedíme v restauraci, fotím jídlo a hned musím postovat na Facebook. V tu chvílí se člověk okrádá o ten moment. Věnovat se člověku, se kterým na tom jídle je, například. Naštěstí tyhle stavy jsou už dávno minulostí, ale také jsem si jimi prošla.

A nemluvím o tom, když člověk sjíždí zeď, tak ho to kolikrát zavede, kam by vůbec nečekal a najednou čte něco, co by jinak ani nečetl. Prostě Facebook je vynikající marketingový nástroj a to firmy, co investují do reklamy právě na sítích, vědí moc dobře.

Uvědomění: Pokud se na sítě vrátím, tak si více striktně rozvrhnout, kdy a co budu postovat. A kolik času vlastně na sítích chci trávit. Teď mi vyhovuje být úplně odřízlá (když nepočítám messenger – tam jdu tak 2-3x denně).

4)Srovnávání

Došlo mi, jak se člověk nevědomě srovnává s druhými. Přátelé postují, jak si cestují po světě a mě sžírá pocit, jak jsem vlastně nikde pořádně nebyla a začne mě to frustrovat. Ale zároveň inspirovat, že bych se tam jednou mohla podívat taky.

Jak si žiju teď hlavně ten reálný svět, tak mi dochází, jak málo jsem byla vděčná za to, co jsem prožila a místo toho jsem se dostávala do smyčky „chtění“ a co bych měla ještě stihnout.

Přitom vše má svůj čas a chtít vše hnedka je nesmysl. Každý jako svobodná bytost máme své cesty. Není fajn se srovnávat s druhým, který má taky svojí cestu. Každý jsme originál. Došlo mi, že srovnávání na náladě nepřidá.

5)Otrok x otrokář

Uvědomila jsem si, že sociální sítě nám mohou být skvělým pomocníkem, například v podnikání, seznamování, vzájemným předávání zkušeností. Ale zároveň se můžeme být polapení, když jsme nevědomí v této oblasti a necháme s sebou nevědomky manipulovat.

Sečteno, podtrženo. Jaké vnímám plusy a mínusy sociálních sítí?

+ v jeden čas sdílím se svými přáteli, kde jsem byla na dovolené, což je fajn, protože o tom nemusím každého informovat zvlášť

  • Na druhou stranu je příjemné si popovídat s každým kamarádem zvlášť a poslat mu jedinečnou fotku z dovolené, kde cítí, že to je focené právě pro něj. Sice to stojí více energie, ale buduje to silné základy vztahů.

+ mohu se inspirovat druhými – kamarádka si pořídila nové auto, jela na parádní dovču, pořídila psa – její postování mě může popostrčit k tomu, abych si i já pořídila vysněného psa, po kterém už roky toužím

  • Člověk se může dostat do stavu závisti. Říká si, kde na to bere peníze. Letos je už na páté dovolené. A kde vzala na to nové auto? Člověka to může frustrovat, pokud je neuvědomuje a nepřeje. Pak se mu vrací to stejně v negativním. Nebo může přát a i jemu se dostane toho, co si přeje.

+ kdykoliv mohu napsat svému příteli – ikdyž je třeba pracovně mimo republiku, tak jsme stále ve spojení

  • Nemá tolik času, a tak neodepisuje. Vidím, že je online. Člověk se může dostat do frustrace, že mu druhý nepíše, ikdyž ho vidí online. To je úskalí této „online doby“.

+ můžeme svými články a příspěvky mluvit k neomezenému počtu lidí a inspirovat

  • Zároveň však musíme počítat s tím, že neomezený počet lidí nám může negativně reagovat na naše sebe-vyjádření.

A těch příkladů by mohlo být více. Z toho vyplývá, že není jen bílá, ale i černá. To, co nám digitální média poskytují, tak někde něco i berou. Důležité je, do jaké míry je necháme, aby ovládaly náš život.

Jakou máš zkušenost Ty? Zkoušel/a jsi někdy vypnout sociální sítě? Uvažoval/a jsi o tom?

Mě to obrovsky občerstvilo. Možná se tam pomaličku vrátím, ale fakt pozvolna a s určitým řádem.

Romi

 

 

 

 

 

 

Romča Sedláčková
Jmenuji se Romča a jsem spokojenou ženou. Během několika let jsem přešla od role oběti k tvoření vlastního sebe-vědomého života. Ukazuji druhým cesty ze svého života, jak i oni mohou v období "temna" znovuobjevit naději a víru ke štěští. Kdo je Romča? Svůj životní příběh sdílím tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů