Světlo na konci tunelu

Když jsem byla malá holčička, častokrát jsem byla nejradši sama. Měla jsem svůj svět. Zavřela se do pokojíčku, četla si nebo hrála s panenkama. Možná to bylo i z toho důvodu, že jsem se cítila nepochopená. Svou rodinou, ve škole.. Holka jak z jiné dimenze, co přiletěla na planetu Zemi a vůbec netušila, co tu dělá.. Co je vlastně její poslání..

Šla jsem s davem (jako ta ovce)

Absolutně jsem nebyla sama sebou. Snažila jsem se dělat věci tak, jak druzí, abych mezi ně zapadla, byť jsem s tím absolutně nesouhlasila. Dělala jsem maximum pro druhé, aby oni byli spokojení a zapomněla na to, co chci já. U sebe jsem to projela na plné čáře.

Prožívala jsem absolutní nelásku k sobě sama! Proč? Vždyť se všichni na Zemi rodíme jako jedinečné bytosti?

Jako malí potřebujeme, aby se o nás někdo postaral. Chceme se cítit milováni. A tak děláme vše jen proto, aby nás druzí milovali. I za cenu toho, že zaprodáme sami sebe druhým.

Pokud mě maminka chválí za to, když uklidím nebo když si zalezu do pokoje a ani nedutám, tak to prostě dělám, protože jedině tak cítím, že mě miluje. Udělala jsem, co chtěla. Už tolik nekoukám na sebe, že mě to nedělá dobře. Že bych nejradši byla s ní a hrála si.

Strašák číslo jedna

Školu jsem nesnášela, zejména na základce. Poslouchat učitele. Být ovcí. Sedět nehnutě v lavici.

Když jsem namalovala obrázek, který se učitelce fakt nelíbil, tak být za totálního „lůzra“. A už mi běhaly v hlavě scénáře, jak jsem to zpackala a že jsem na nic. Fíha!

Když k tomu připočtete ještě spolužáka, kterého několikrát zavřeli do pasťáku, ale pak se vždycky vrátil a dělal stejné zlo jako předtím než ho tam zavřeli.. Máte z něj strach, protože vás z lavice za vámi tahá za cop..

Kolikrát se mi do školy fakt chodit nechtělo. Měla jsem z toho šílený stres, hrůzu, smutek, že prostě musím dodržovat povinnost a to chodit do té po*rané školy. A nikdo mi nemůže pomoci! Tolikrát jsem se modlila, abych už celou školu měla za sebou a mohla žít vytoužený život. PODLE SEBE. Po tom jsem toužila snad od narození.

Jo, že jsem se naučila psát, počítat – to jsem zpětně fakt ráda. Ale jinak to pro mě bylo utrpení. Kdybych ty roky života mohla využít jinak, byla bych mnohem radši, to mi věřte 🙂

To, že patřím mezi 1% lidí, kteří tady na Zemi žijí a jejich úkolem je svítit druhým na cestu, léčit z jejich trablů, tak na to jsem přišla až spousty roků poté.. Kdybych to věděla dříve, možná bych si ušetřila tolika slz, pocitu beznaděje, vzteku a nenávisti k druhým.

Vše, co se nám v životě děje je odrazem našeho nitra

To, že život je naším zrcadlem a co prožíváte ve svém nitru, to vám zákonitě život musí odzrcadlit (prostě se vám to děje „tam venku“), jsem se dozvěděla až spousty let poté. Díky bohu za to poznání! 🙂 Ono, když jdete a chcete zjistit, proč se vám děje co se děje, tak na to zákonitě přijdete. Pokud je vám to šumák, tak to prostě neřešíte – to je zákon přitažlivosti.

Neměla jsem ráda lidi. Možná i proto, že se mamka vždy spíš zastala bráchy, když byl nějaký problém a já prostě kapitulovala. Cítila jsem se jak totální „outsider“. Prostě holka na odpis! Ta, co dělá jen problémy..

Kolikrát jsem slyšela od mamky větu „to mi snad děláš schválně!“ Ne, vážně nedělala. Jen jsem jí chtěla posunout v životě zas o kus dál. Ne nadarmo se říká, že děti jsou pro rodiče osobní rozvoj NUMBER ONE. Ale ona nechtěla. Tak jsem to respektovala.

Ono se toho v mém životě odehrálo více, ale to je spíš na knihu (smích).. Vždycky jsem toužila po tom, že budu spisovatelkou. No vida! 😀 Také poznání. Celý život poznáváme sami sebe. Kdo vlastně jsme a s čím jsme přišli na planetu Zemi zazářit.

Nedůvěra v lidi

Historicky jsem měla vždycky maximálně jednu kamarádku. Bála jsem se druhým otevřít. Možná ze strachu, že by mi mohli pak ublížit. Tak jako se mi to už několikrát v životě stalo. Prožívala dost rodinných „nepokojů“. Popisuje se mi to dost těžko, protože je to častokrát velmi tabuizované téma. A ne každý to dokáže někomu vůbec říct, natož napsat takto veřejně!

Když jste však pozorovatelem násilí dospělých, křiku, vzteku, zloby, tak vás to prostě do dalšího života musí poznamenat. Nechá to ve vašem srdci šrámy. Jako dítě si to totiž vztahujete na sebe, že se to děje kvůli vám. Pokud vám to tedy moudří rodičové nevysvětlí, že to je pouze jejich nedorozumění.

Ty stavy, které jste viděli doma pak zažíváte do té doby, než se rozhodnete ty šrámy „vymazat“, ikdyž to nevymažete asi úplně (někde hluboko vás to asi stejně zůstane), ale aspoň se posnažíte a přestanete si takto tvořit budoucí život.

To, co jsme zažívali jako děti se nám má tendence dít i jako dospělým. Byť jsme sami sobě tvrdili, že se jako maminka nebo tatínek fakt chovat nebudeme.

Rozhodnutí pro změnu! Olalááá

A tak jsem se rozhodla, že to musím udělat. Třeba to sdílet a ukázat cesty, jak jsem to dokázala změnit. Slovo „dokázala“ asi není to pravé, protože na tom stále makám, ale už žiji mnohem spokojenější život než kdysi. Promítá a zrcadlí se mi jiný život než kdysi. Z pesimisty jsem se stala optimistou. Nechci tim říct, že kdykoliv a za každých podmínek jsem pořád happy, free a sluníčkář. Jsou dny, kdy přijdou mraky a je zataženo, prší. Lítaj trakaře 🙂 Ale dnes už vím, jak s těmito stavy lépe pracovat a ne jim propadat.

v Londýně – červen 2016

Ať si myslí kdokoliv, cokoliv. Má na to plné právo. Je třeba o tomto tématu mluvit. Žije tu kolem nás tolik dětí, co se cítí ve svých životech beznadějné, mají myšlenky na útěky z domovů nebo ukončení svého života.. Nesmírná škoda! Chci přispět tedy svou kapkou do mlýna tím, abychom tuto skutečnost eliminovali.

Uvědomila jsem si to právě ve chvíli, kdy mi došlo, že je to tak potřebné téma. Vždyť kolik dětí spáchá sebevraždu jen kvůli tomu, že dostanou pětku na vysvědčení? Nebo že mají deprese? Ale proč mají takové stavy? Je třeba konečně řešit příčinu, počátek a nikoliv důsledek.

Nový kabátek mého webu

Jo, je to smutné téma, kterým otevírám svůj nový blog, který píšu již potřetí. Mé články provázejí druhé už od roku 2013, kdy jsem se rozhodla své myšlenky sdílet veřejně. Dnešním dnem však utvářím zcela nový kabát tomu webu. Nové téma. Začínám od nuly. Proč? Cítím, že je třeba začít z nového konce. Zcela autentičtějšího, otevřenějšího, hlubšího..

Dívám se kolem sebe a chci ukazovat cesty právě lidem, kteří se cítí ve svém životě nepochopení, ne-sebevědomí, ztracení. Pomoci, třeba právě Tobě, najít cestu z té temnoty, kterou možná teď prožíváš a najít slunce ve svém srdci.

Co mě osobně nejvíc pomohlo přesedlat z módu věčného pesimisty do optimistické limuzíny?

  1. píšu si Deník vděčnosti
  2. mluvím o sobě a k sobě hezky
  3. jsem tvůrce svého života, nikoliv obětí druhých
  4. rozhoduji se dle svého srdce, intuice
  5. věnuji se tomu, co miluji

Ono je těch inspiračních bodů více, ze kterých můžeš čerpat i Ty pro svůj život. Další body a podrobný rozpis jednotlivých pomocníků, kteří ti pomohou nasednout do víru optimismu a zbavit se zbytečných depek s Tebou rozeberu v dalším článku nebo ebooku.

Romi

Romča Sedláčková
Jmenuji se Romča a jsem spokojenou ženou. Během několika let jsem přešla od role oběti k tvoření vlastního sebe-vědomého života. Ukazuji druhým cesty ze svého života, jak i oni mohou v období "temna" znovuobjevit naději a víru ke štěští. Kdo je Romča? Svůj životní příběh sdílím tady >>>
Komentáře
  1. Sandra Studená napsal:

    Moc hezky napsané, souzním. A deník vděčnosti je skvělý nápad, určitě vyzkouším

    • Romča Sedláčková napsal:

      Sandro, děkuji. O Deníku vděčnosti a jak si ho píšu budu více rozebírat v ebooku, který brzy spatří světlo světa, takže to můžeš vzít jako mustr a inspiraci 🙂 Budu ráda za zpětnou vazbu jak se díky Deníku mění Tvůj život. Krásné dny, Romi

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *