Jsem tvůrkyní vlastního sebe-vědomého života, protože jsem se vzdala role oběti. Ukazuji druhým cesty dle své zkušenosti, jak i oni mohou v období "temna" znovuobjevit naději a víru ke štěstí.

MŮJ PŘÍBĚH

Jsem šťastná, spokojená žena, partnerka a panička dvou úžasných fenek. 🙂 Povoláním účetní. Administrativa a papíry jsou moje vášeň. Mám kolem sebe fajn přátele a známé. Dostatek času na to, abych se mohla věnovat tomu, co vyživuje mou duši.

Dnes zažívám velkou vděčnost vůči životu, který mohu prožívat. Mám hojnost v oblasti financí, láskyplné partnerství, čeká mě tvoření rodiny. Došla jsem k uvědomění, že v životě se děje vše tak, jak má. Není špatné nebo dobré. Jen černé a bílé. Snažím se z každé situace vytěžit maximum pro svůj rozvoj.

Naučila jsem se být strůjcem svého života a že vše je jen v mých rukách a že jen já sama mohu být zodpovědná za to, co se mi děje.

NE VŽDY TO BYLO TAK IDEÁLNÍ

Jenže ne vždycky to bylo tak ideální, abych prožívala úžasné chvíle. Ještě v roce 2010 jsem byla dost pesimistický člověk. Nedávno jsem objevila na Facebooku svůj příspěvek, kde nadávám na počasí. Zrovna počasí je jedna z věcí, kterou fakt ovlivnit nemůžeme. Tak proč si tím dělat špatný den?

Žila jsem od výplaty k výplatě, bez vidiny fajn života. Hledala jsem tady na světě své místo a uplatnění. Přišlo mi, že sem nepatřím a že vše zlé se děje jen mně. Skoro všechno jsem si vztahovala na sebe, litovala se. Mé vztahy s rodinou byly katastrofické a partnerství také nebylo extra naplněné (spíš jsem se na partnera pověsila jak pijavice a nežila svůj život).

UBLIŽOVALA JSEM SAMA SOBĚ

Raději jsem čas trávila sama, uzavřená do vlastního světa. Ikdyž to nebylo na první pohled zřejmé. Snažila jsem se to maskovat a jít s davem (jak to dělají druzí), ikdyž jsem cítila, že tu něco nehraje. Že to není ten život, který bych si přála. Stále jsem trpěla a brečela. To, že jsem mučila samu sebe jsem zjistila až dost let poté.

Do té doby jsem vinu svalovala na druhé. Se svou mamkou jsem se dost hádala. Bráchu nenáviděla, protože se vždy zastal někoho jiného a ne mě. Byla jsem přeci ten narušitel a člověk, co vyvolává konflikty. Odráželo se to i v mých partnerských vztazích, kde jsem vyvolávala hádky a spory.

NEPOSLOUCHALA JSEM HLAS SVÉHO SRDCE

Většinou jsem dělala vše pro druhé, aby oni byli spokojení. Zcela jsem zapomněla na sebe! Dost jsem si to uvědomovala při pořizování svého prvního pejska, Roxynky. Dost lidí mi pořízení psa vymlouvalo, že je to další starost. Hlavně babička na mě v tom rozhodování měla velký vliv.

Takže jsem to oddalovala.. Byla jsem z toho nešťastná. V hloubi duše jsem věděla, že si to opravdu přeji, ale pořád byl pro mě názor druhých zásadní. Dle toho se odvíjel i můj život. Skládal se z názorů druhých. Neposlouchala jsem absolutně hlas svého srdce. Vůbec!

Proto jsem se často trápila, plakala. Prožívala beznaděj. V práci jsem dřela do úmoru, bez sebemenšího ocenění. Od výplaty k výplatě bez vidiny barevnějšího života. Občas mě napadla i myšlenka, že ukončím svůj život, že to vlastně nemá smysl tu být.

V dětství jsem se cítila na vše sama, bez podpory. Byť jsem měla rodinu, která mě v rámci svých možností milovala, jak to uměli. Taky mě napadalo, že uteču z domova.

ZACHRÁNIL MĚ OSOBNÍ ROZVOJ

Toto období se začalo postupně měnit, když jsem se já sama začala měnit. Život se začal měnit. Byl odrazem mého nitra. Od doby, kdy jsem se vydala na cestu osobního rozvoje. Začala jsem číst motivační knihy o lepším životě. Navštěvovat semináře, absolvovat online kurzy, které mě vedly k šťastnějšímu prožívání života.

Začala jsem informace do sebe nasávat jak houba a praktické kroky aplikovat do svého života.
A nyní jsem se rozhodla svou cestu sdílet se světem, aby se i druzí cítili ve svých životech skvěle. Léčím duše druhých lidí skrze svůj ebook/knihu. Otevírám jim ten barevnější svět, který mohou zažívat, když se pro to sami rozhodnou.

Proto také tvořím knihu Hlas mého srdce, aby i druzí připustili tu možnost, že mohou zažívat krásné chvíle místo smutku, bolesti a utrpení.

Romi

Připoj se na INSTAGRAMU 🙂